K domácím kočkám patří všechny takzvané obyčejné evropské krátkosrsté kočky, se kterými se setkáváme okolo venkovských stavení i v městských ulicích. Na rozdíl od svých čistokrevných a mnohdy schoulostivělých příbuzných žijí domácí kočky úplně jiným životem. Lidé si je pořizují především na chytání myší a dalších obtížných hlodavců a za to jim poskytují přístřeší a potravu. Jinak je jejich vztah k člověku volný až nevázaný. Mají-li náladu, přijdou se

pomazlit, pokud ne, nepřivoláte je ani náhodou. Když přijde na jaře doba námluv, vydají se do širokého okolí a na čas zapomenou na domov. V tom vynikají zejména kocouři. Místo vypaseného miláčka, líně se povalujícího v hřejivých paprscích jarního sluníčka, se za pár dnů či týdnů může domů vrátit vyhublý invalida s tělem plným šrámů. Po 56 dnech od námluv pak kočky vrhnou někde na půdě potomstvo a hospodář má o starost víc. Pokud se mu nepodaří vnutit koťata známým, brzy se dvůr kočkami jen hemží. V jednom vrhu totiž bývá 4-6 koťat.

V duši domácí kočky se promítají povahové rysy celého kočičího rodu. Na rozdíl od psa je kočka samotářský, uzavřený a nezávislý tvor. Ponechala si všechny své původní zvyky a lne daleko více k obydlí než k člověku. Z toho vzniklo ono známé a nepravdivé úsloví - falešný jako kočka. Kočka tím, že člověka bezmezně nemiluje a neobdivuje, není falešná. Nezávislá a uzavřená povaha je jí dána od přírody. Zato koťata si svou něžnou hravostí i dravostí získají každého.

Za předka domácí kočky bývá nejčastěji považována egyptská kočka plavá. Byli to právě Egypťané, kteří už ve 4. tisíciletí př. n. l. kočky chovali a zároveň uctívali. Jasně o tom svědčí mumie koček, nalezené v hrobech panovníků. Počátkem našeho letopočtu se zdomácnělé kočky dostali do jižní Evropy a odtud oklikou přes Arábii a jiné východní země a ž do střední Evropy. Všude, kam se na své daleké pouti dostávaly, žily v té době ještě divoké kočky a domácí kočky se s nimi křížily. Proto je také původ jednotlivých plemen vzniklých z kočky domácí někdy dost nejasný.

I když je obyčejná domácí kočka zvíře skromné a samostatné, přece jen se bez naší péče, a hlavně dohledu, neobejde. Je třeba, aby každý den dostala něco k snědku, jinak jí nezbyde nic jiného, než se zcela spolehnout na lov. A nedělejme si iluze, že půjde lovit jen myši. Velmi často se obětí toulavých koček stávají zpěvní ptáci a malí zajíčci. Hladovějící kočičí tuláci navíc přicházejí v přírodě do styku s mnohými nemocemi, z nichž třeba vzteklina může vážně ohrozit i člověka.
I když naše domácí micka nepatří zrovna mezi kočičí šlechtu předvádějící se na výstavách, neznamená to, že bychom ji přehlíželi. Mnohdy jsou tyhle kočky daleko chytřejší a milejší než jejich urozené příbuzné.